Tak je to tady. Dneska je mi 35 a postuju svůj první blog.
Krapet si teď teda dovolím zabilancovat a zaslibovat. Proč
by to měl totiž člověk vlastně dělat v kocovinovýho mlze hustý tak, že by
se nedala ani krájet, zrovna 1.ledna?
No a taky chci
nějak, řekněme originálně, zareagovat všem, kdo mi dneska popřejou, takže tady
je moje „díky bartrem“.
Pětatřicítka na krku je prý zlom. A já se nějak ne a ne
zbavit pocitu, že při mým způsobu života a díky mojí práci, což jde, pokud máte na krku rockáč, tak nějak ruku v ruce, mě dost možná tohle číslo zrovna láme přesně do
jeho druhý půlky. A i kdyby ne, mám stejně nejvyšší čas na… hm, teď určitě čekáte,
že napíšu třeba „založit rodinu“??? Hohóóóóó… ! Tak to počkat, to vás musím
zatím ještě zklamat, dychtivé tety a potencionální strejdové! Co chci říct je,
že mám nejvyšší čas začít dělat věci, co jsem vždycky dělat chtěla. Je jich spousta,
ale jedna z nich byla, je a bude na vrchu tý nesnesitelně rozbordelený
hromady, z který občas něco hodně dlouho nenošenýho vytáhnu, zašiju tomu popraskaný
švy, na pár dní to hodim na sebe, vyperu a zase mrsknu obloukem zpátky, abych
si pak nadávala, že jsem to (zase!!!) zapomněla vyžehlit (rozuměj dotáhnout do
konce). Ale upgraduju. Koneckonců, o dalších věcech, co začínám aspoň
napařovat, když ne rovnou žehlit do puků a skládat do komínků, se tu asi budete
sem tam dočítat, pokud sem občas zavítáte… a to si pište, že Vás k tomu
budu nutit, v době sdílení, označování a statusování žádnej problém! Nebo
ne, nepište si to, psát budu já, vy prosím jen čtěte, bude mi to dělat radost.
No, hádáte už tuším správně, ta zatím jen trochu obnošená a nijak extra nažehlená
věc je psaní. Psát mě totiž fakt baví. Odmala. Takže jsem si založila tenhle
blog, z kterýho se časem částečně, i když se tomu budu zuby nehty bránit,
stane určitě dost autobiografická záležitost. Tomu se prostě nedá vyhnout.
Nicméně slibuju sobě i vám, mí drazí čtenáři, že se vážně budu snažit
z něj nedělat červenou knihovnu.
Redakčnímu systému zatím dvakrát nerozumim, ale to se poddá.
Nicméně připouštím variantu, že si tenhle debut dost možná nikdy nikdo
nepřečte. Kdo ví, jak to totiž nakonec „uploadnu“, nejsem zrovna technickej typ,
spíš taková old-schoolová fanynka. Ale psát ty plky na stroji a pak vám je rozesílat
poštou, je asi blbost, navíc nákladná a neekologická, takže to prostě zkusim. První
krok se totiž počítá. U prcků je tenhle krok dokonce převratná událost
(neshazuju to, asi je, ale na druhou stranu – čekal někdo, že to mrně místo
chození začne jezdit na inlajnech nebo rovnou šlapat na kolečka Tony Hawkovi???)
Tak si prosím pamatujte, že já ten krok dělám dneska. Právě
teď. A protože tu se mnou není zrovna nikdo z rodiny a nebude mě u něj fotit
ani točit, musíte si to pamatovat sami a sledovat mě a podporovat, a hlavně vyžadovat
pravidelnou blogodávku. Protože bez vás a zpětný vazby můžu tu žehličku dát
rovnou do frcu. Děje se to přesně na Den horníků (sakra, slaví se to ještě
vůbec???), 43 let od prvních kroků po Měsíci, když už jsme u toho pochodování. A
jestli si po pár metrech rozbiju hubu o roh stolu, plácnu sebou na zem, rozeřvu
se na celý kolo a budu kolem mrskat rukama a nohama a rudá jako rak se
z toho nakonec totálně podělám do plíny, ale přísahám, že to příště zkusim
znova. Pro dnešek ale už hawgh, na první blog je toho až až, a taky se už musim
jít… přebalit…
P.S. O tom,
proč se tenhle blog jmenuje Pero Matky Terezy, Vám napíšu někdy příště, teď mi
došlo, že Vás to může trochu mást, vzhledem k tomu, co jsem zrovna o pár
řádek výš „vyplodila“… Aha, už jste skoro doma, co? Skoro!!!
Všechno nejlepší a hodně čtenářů!
OdpovědětVymazatTěším se na další příspěvky ;))!
Děkuju, Luci :)
Vymazatno to je dost! archiv z dětství není bezedný, tak se konečně dočkám pokračování. jupíííí! :-) piš, budu hltat!
OdpovědětVymazatSuper, jsi prostě držák :))
OdpovědětVymazat