neděle 9. září 2012

Blog 1



Tak je to tady. Dneska je mi 35 a postuju svůj první blog.
Krapet si teď teda dovolím zabilancovat a zaslibovat. Proč by to měl totiž člověk vlastně dělat v kocovinovýho mlze hustý tak, že by se nedala ani krájet, zrovna 1.ledna?
No a taky chci nějak, řekněme originálně, zareagovat všem, kdo mi dneska popřejou, takže tady je moje „díky bartrem“.
Pětatřicítka na krku je prý zlom. A já se nějak ne a ne zbavit pocitu, že při mým způsobu života a díky mojí práci, což jde, pokud máte na krku rockáč, tak nějak ruku v ruce, mě dost možná tohle číslo zrovna láme přesně do jeho druhý půlky. A i kdyby ne, mám stejně nejvyšší čas na… hm, teď určitě čekáte, že napíšu třeba „založit rodinu“??? Hohóóóóó… ! Tak to počkat, to vás musím zatím ještě zklamat, dychtivé tety a potencionální strejdové! Co chci říct je, že mám nejvyšší čas začít dělat věci, co jsem vždycky dělat chtěla. Je jich spousta, ale jedna z nich byla, je a bude na vrchu tý nesnesitelně rozbordelený hromady, z který občas něco hodně dlouho nenošenýho vytáhnu, zašiju tomu popraskaný švy, na pár dní to hodim na sebe, vyperu a zase mrsknu obloukem zpátky, abych si pak nadávala, že jsem to (zase!!!) zapomněla vyžehlit (rozuměj dotáhnout do konce). Ale upgraduju. Koneckonců, o dalších věcech, co začínám aspoň napařovat, když ne rovnou žehlit do puků a skládat do komínků, se tu asi budete sem tam dočítat, pokud sem občas zavítáte… a to si pište, že Vás k tomu budu nutit, v době sdílení, označování a statusování žádnej problém! Nebo ne, nepište si to, psát budu já, vy prosím jen čtěte, bude mi to dělat radost. No, hádáte už tuším správně, ta zatím jen trochu obnošená a nijak extra nažehlená věc je psaní. Psát mě totiž fakt baví. Odmala. Takže jsem si založila tenhle blog, z kterýho se časem částečně, i když se tomu budu zuby nehty bránit, stane určitě dost autobiografická záležitost. Tomu se prostě nedá vyhnout. Nicméně slibuju sobě i vám, mí drazí čtenáři, že se vážně budu snažit z něj nedělat červenou knihovnu.  
Redakčnímu systému zatím dvakrát nerozumim, ale to se poddá. Nicméně připouštím variantu, že si tenhle debut dost možná nikdy nikdo nepřečte. Kdo ví, jak to totiž nakonec „uploadnu“, nejsem zrovna technickej typ, spíš taková old-schoolová fanynka. Ale psát ty plky na stroji a pak vám je rozesílat poštou, je asi blbost, navíc nákladná a neekologická, takže to prostě zkusim. První krok se totiž počítá. U prcků je tenhle krok dokonce převratná událost (neshazuju to, asi je, ale na druhou stranu – čekal někdo, že to mrně místo chození začne jezdit na inlajnech nebo rovnou šlapat na kolečka Tony Hawkovi???)
Tak si prosím pamatujte, že já ten krok dělám dneska. Právě teď. A protože tu se mnou není zrovna nikdo z rodiny a nebude mě u něj fotit ani točit, musíte si to pamatovat sami a sledovat mě a podporovat, a hlavně vyžadovat pravidelnou blogodávku. Protože bez vás a zpětný vazby můžu tu žehličku dát rovnou do frcu. Děje se to přesně na Den horníků (sakra, slaví se to ještě vůbec???), 43 let od prvních kroků po Měsíci, když už jsme u toho pochodování. A jestli si po pár metrech rozbiju hubu o roh stolu, plácnu sebou na zem, rozeřvu se na celý kolo a budu kolem mrskat rukama a nohama a rudá jako rak se z toho nakonec totálně podělám do plíny, ale přísahám, že to příště zkusim znova. Pro dnešek ale už hawgh, na první blog je toho až až, a taky se už musim jít… přebalit…  

P.S. O tom, proč se tenhle blog jmenuje Pero Matky Terezy, Vám napíšu někdy příště, teď mi došlo, že Vás to může trochu mást, vzhledem k tomu, co jsem zrovna o pár řádek výš „vyplodila“… Aha, už jste skoro doma, co? Skoro!!! 

4 komentáře:

  1. Všechno nejlepší a hodně čtenářů!
    Těším se na další příspěvky ;))!

    OdpovědětVymazat
  2. no to je dost! archiv z dětství není bezedný, tak se konečně dočkám pokračování. jupíííí! :-) piš, budu hltat!

    OdpovědětVymazat