Blog 2

Druhý blog by měl být zřejmě o něco lepší, než ten první. A třetí zase lepší, než druhý. O upgrade verzi „třetí versus první“ ani nemluvě. Když si po měsíci čtu ten svůj první (viz o patro níž, ale klidně si šetřete lejtka na kolo), neměl by být problém, aby lepší byl každý další. Každý další, který bude následovat po tom dnešním ovšem, protože dneska to na Nobelovku taky asi ještě nebude. Jenže na mě zrovna padla psací nálada a když jste to přežili minule, dneska vás to taky nezabije. A co nezabije, to posílí, takže vám navíc prokazuju službu. A dneska to o aspiraci na zmíněnou cenu nebude hlavně proto, že jsem pekelně unavená a zbitá po tréninku.

A o tom to dneska právě bude. O mojí nový lásce jménem pole-dance. Než budu pokračovat, tak ten název pro neznalé počeštím – tanec u tyče. Ne tanec po poli, jak si myslel jeden můj (taky novej) kámoš, že prý jestli takhle přivoláváme kvalitní úrodu na příští rok, haha…No, když už jsem u toho, vážně by mě dost zajímalo, kolik z vás ví, co přesně si pod tím představit (a trošku mě štve, že se to vlastně nedozvim). A slovem „vás“ neoznačuju svoje kamarády, rodinu nebo kolegy z práce – těm všem totiž mojí novou vášeň servíruju ve více či méně pravidelných dávkách. Nikdo neunikne tomu, aby mi nepochválil nebo nelajknul nový fotky, zrovna tak všechny kolem neustále obtěžuju tím, aby mi osahávali a následně obdivovali rýsující se bicepsy, tricepsy, delty, křídla, stehna, lýtka… Takže chlapi, vy, kdo se teď těšíte, že začnu popisovat, jak to chodí v pražských strip-barech, tak čtěte dál jenom v případě, že jste ochotný přijmout fakt, že pole-dance je především regulérní a docela náročnej sport. Aspoň tak ho vnímám já. 

Erotika a smyslnost tu samozřejmě svojí roli hrají (aspoň u vybraných jedinců. No, úplně upřímně, holky, který to fakt uměj, jsou u toho vlastně sexy víc než dost...). Kdyby kvůli ničemu jinýmu, tak už jen proto, že nebýváme moc oblečený, ale na plovárně toho většinou zahlídnete víc. Ono totiž jaksi nejde viset za nohu, ruku, břicho, pas, když jste po uši zabalený v zimních hadrech, i kdyby byly stokrát máchaný v nějakým barevným zázraku, po kterým jsou mega hebký na dotek.

Osobně jsem ještě v začátečnicích. Podle našich osnov (ano, máme osnovy!) do nich patří celý první rok. Do jeho konce mi zbývá pár lekcí a pak hurá do pokročilých! A až v nich budu dostatečně dlouho, chystám se vás, kdo o to budete stát, o tom, co píšu, přesvědčit na vlastní oči. Třeba na nějaký soutěži, protože i v pole-dance se pořádají mistrovství. A pozor - chceme taky na Olympiádu! 

Zatím makám. Ještě ne tolik, kolik je třeba, chce to tyč domů. Zbývá došetřit kačky a přesvědčit bytnou, že nová podlaha a následně díry v nový podlaze, jsou to jediný, co jejímu bytu chybí k dokonalosti a mně ke štěstí. Vytvořila jsem si na tomhle druhu pohybu už totiž těžkou závislost. Každej další trénink mi sice přinese další a další modřiny a spáleniny na dalších a dalších částech těla, najednou bolí svaly, o kterých jsem doteď neměla ani ponětí, že vůbec existujou. O vedlejších efektech, jako je pozvolné přecházení z velikosti XS na velikost M, popraskaná kůže na stehnech i švy na oblíbených tričkách, celkem bolestivý strečinkový lekce, vytetovaná old-schoolová vlaštovka na ruce, která víc, než jako pták, začíná vypadat jako Pinocchio s vypitým panděrem… Kdyby mně, někomu se sklony k poruchám příjmu potravy, pro koho ještě před dvěma roky znamenala postava Twiggy ideál ženský krásy (no dobře, teď možná trochu nadsazuju, pravda je, že naopak kolem puberty pro mne vzor byla americká fitness šampionka Cory Everson…hmmm... kde je konec mojí kulturistický kariéry?), řekl, že tohle všechno jednou podstoupim dobrovolně, doporučím mu, ať si skočí na ošetřovnu a nechá si na to něco hodně silnýho píchnout. Ale víte co? Je mi to šumák! Nikdy mě nic nebavilo víc, na kila navíc kašlu, vyváží je mrtě endorfinů a sakra dobrej pocit, když se zase něco novýho naučim a o další cenťák překonám, takže to hodlám dotáhnout tak daleko, jak jen to půjde! Bude to ještě chvilku trvat, tak jen doufám, že dosavadní zájem z okruhu mých známých o veřejný pole-dance taneček nepomine, i kdyby už měl mít přívlastek „geronto“… A stát se lektorkou pole-dance? Tak to je momentálně první věc na mým wish listu. Držte mi palce!
P.S. Kdybyste chtěli vědět ještě víc, můžete zabrousit třeba na stránky našeho studia http://www.firefly-poledance.cz/

Blog 1

Tak je to tady. Dneska je mi 35 a postuju svůj první blog.

Krapet si teď teda dovolím zabilancovat a zaslibovat. Proč by to měl totiž člověk vlastně dělat v kocovinovýho mlze hustý tak, že by se nedala ani krájet, zrovna 1.ledna?

No a taky chci nějak, řekněme originálně, zareagovat všem, kdo mi dneska popřejou, takže tady je moje „díky bartrem“.

Pětatřicítka na krku je prý zlom. A já se nějak ne a ne zbavit pocitu, že při mým způsobu života a díky mojí práci, což jde, pokud máte na krku rockáč, tak nějak ruku v ruce, mě dost možná tohle číslo zrovna láme přesně do jeho druhý půlky. A i kdyby ne, mám stejně nejvyšší čas na… hm, teď určitě čekáte, že napíšu třeba „založit rodinu“??? Hohóóóóó… ! Tak to počkat, to vás musím zatím ještě zklamat, dychtivé tety a potencionální strejdové! Co chci říct je, že mám nejvyšší čas začít dělat věci, co jsem vždycky dělat chtěla. Je jich spousta, ale jedna z nich byla, je a bude na vrchu tý nesnesitelně rozbordelený hromady, z který občas něco hodně dlouho nenošenýho vytáhnu, zašiju tomu popraskaný švy, na pár dní to hodim na sebe, vyperu a zase mrsknu obloukem zpátky, abych si pak nadávala, že jsem to (zase!!!) zapomněla vyžehlit (rozuměj dotáhnout do konce). Ale upgraduju. Koneckonců, o dalších věcech, co začínám aspoň napařovat, když ne rovnou žehlit do puků a skládat do komínků, se tu asi budete sem tam dočítat, pokud sem občas zavítáte… a to si pište, že Vás k tomu budu nutit, v době sdílení, označování a statusování žádnej problém! Nebo ne, nepište si to, psát budu já, vy prosím jen čtěte, bude mi to dělat radost. No, hádáte už tuším správně, ta zatím jen trochu obnošená a nijak extra nažehlená věc je psaní. Psát mě totiž fakt baví. Odmala. Takže jsem si založila tenhle blog, z kterýho se časem částečně, i když se tomu budu zuby nehty bránit, stane určitě dost autobiografická záležitost. Tomu se prostě nedá vyhnout. Nicméně slibuju sobě i vám, mí drazí čtenáři, že se vážně budu snažit z něj nedělat červenou knihovnu.  

Redakčnímu systému zatím dvakrát nerozumim, ale to se poddá. Nicméně připouštím variantu, že si tenhle debut dost možná nikdy nikdo nepřečte. Kdo ví, jak to totiž nakonec „uploadnu“, nejsem zrovna technickej typ, spíš taková old-schoolová fanynka. Ale psát ty plky na stroji a pak vám je rozesílat poštou, je asi blbost, navíc nákladná a neekologická, takže to prostě zkusim. První krok se totiž počítá. U prcků je tenhle krok dokonce převratná událost (neshazuju to, asi je, ale na druhou stranu – čekal někdo, že to mrně místo chození začne jezdit na inlajnech nebo rovnou šlapat na kolečka Tony Hawkovi???)

Tak si prosím pamatujte, že já ten krok dělám dneska. Právě teď. A protože tu se mnou není zrovna nikdo z rodiny a nebude mě u něj fotit ani točit, musíte si to pamatovat sami a sledovat mě a podporovat, a hlavně vyžadovat pravidelnou blogodávku. Protože bez vás a zpětný vazby můžu tu žehličku dát rovnou do frcu. Děje se to přesně na Den horníků (sakra, slaví se to ještě vůbec???), 43 let od prvních kroků po Měsíci, když už jsme u toho pochodování. A jestli si po pár metrech rozbiju hubu o roh stolu, plácnu sebou na zem, rozeřvu se na celý kolo a budu kolem mrskat rukama a nohama a rudá jako rak se z toho nakonec totálně podělám do plíny, ale přísahám, že to příště zkusim znova. Pro dnešek ale už hawgh, na první blog je toho až až, a taky se už musim jít… přebalit…  

P.S. O tom, proč se tenhle blog jmenuje Pero Matky Terezy, Vám napíšu někdy příště, teď mi došlo, že Vás to může trochu mást, vzhledem k tomu, co jsem zrovna o pár řádek výš „vyplodila“… Aha, už jste skoro doma, co? Skoro!!!